Výšivka je umění, úzce spjaté s malířstvím

Již před počátkem našeho letopočtu zdobily staré civilizace všech kontinentů své oděvy, především však různá obřadní a církevní roucha. Jednotlivá období i země měly svá vlastní výtvarná pojetí. Za kolébku výšivky už v pravěku se pokládá Čína s úžasně vyspělou výšivkářskou kulturou díky přírodnímu hedvábí z bource morušového, používaného jako vyšívací přízi i jako jemný podkladový materiál. Dalšími výšivkářskými „velmocemi“ ještě před naším letopočtem byly Indie, Egypt, Babylón, Řecko a Řím.

Na ostatním území Evropy se výšivka jako zdobná forma textilu rozšířila později, díky zdokonalení tkaní plátna. Nejstarší dochovalou historickou výšivkářskou památkou je nástěnný koberec z francouzského Boyeux (šířa 50cm, délka 70 m) s tématikou vítězství Normanů nad Anglií, z 11. století. V té době se rozvíjela výšivka i v zemích českých, především v klášterech, později i v prostředí světském. Vyšívání se postupně stalo v pravém slova smylu symbolem ženské pracovitosti a ctnosti. („Královskými vyšívačkami“ byly i Eliška Přemyslovna a Marie Trezie.)

Největšího rozkvětu dosáhla evropská výšivka za renesance, kdy se stala rovnocennou klasické nástěnné tapisérii. Současně se běžně se vyšívaly, vedle oděvů a sakrálních rouch, i obrazy, prapory, zástavy, bytové doplňky a bytový textil. Období 16. a 17. století proslavily především výšivky Florentská a Jakubovská (Anglie) s úchvatnými motivy, jejichž vyšívací technika kladení přízí s použitím několika tónů od jedné barvy, přinášela dokonalou iluzi plastičnosti obrazu a lze je nazvat jako malbu jehlou.

Díky zkušenostem venkovských žen – vyšívaček z panských dílen a městských cechů – se u nás v 17. století rozšířila výšivka i do lidového prostředí. V každém kraji se vytvářely vlastní specifické výšivky díky zručnosti a fantazii místních vyšívaček.

Vyšívací stroj, vynalezený na počátku 19. století vytlačil ruční výšivku na okraj zájmu. Přesto už ve 20. století i v současnosti se ruční výšivka opět dočkala, díky své jedinečnosti a neopakovatelnosti, svého obrození a to především jako projev výtvarný, nesoucí oprávněně název „malba jehlou“.

I v dnešní moderní době s životem plným stresu představuje ruční vyšívání krásné tvůrčí i relaxační naplnění volného času.